Apartmán Černá HoraMontenegro

Mišiči, srpen - září 2011

Publikováno 14.12.2011 v 10:17 v kategorii Přívětivý Balkán, přečteno: 379x

Moje navrácení zpět do míst vonících anýzem a cvrkajících cikád mi tentokrát nepřineslo vypjaté stavy a hledání správných cest. Spíš smutek. Přínosem mi je hladký, hladivý klid, navrácení se do lůna matky Země. Pojídám její pommes de terre a cítím, že nejsem sama. Lačně piji vodu z pramene a slyším ukolébavky.

    Skadar


    Je možné, že obývá li člověk krajinu, která není jeho rodnou zemí, působí na něj tak, že jej začne měnit? Až pocítí, že slunce sladce hřeje, hory promlouvají a zvířata ho již dávno znají? Je to možné. A je štěstí, že je nám, lidem, tento stav umožněn. Lidská řeč je tak nedokonalá. Postrádá označení pro momentální úžas ze západu slunce na horami, pro pocit při pohledu z blízka z očí do očí. Nezáleží na tom, zda jde o psa nebo člověka. Výběr pocitů je na každém z nás. Ale výsledek a váhání z dopadů hlasů této země je podobný. Není v tom velký rozdíl.


Proč?

Na některá ta proč bych současně nechtěla znát odpověď. Přesto ji znám.

Niko za nas nemora da zna (nikdo to nemůže vědět líp, než my sami) – praví se v jedné srbské písni. Jsem si vědoma, že moje posuzování se děje podle mých vlastních úhlů pohledu. Potřebuji čas k utřídění svých myšlenek, potřebuji si ještě mnohokrát obléci moře a prochodit po sálající betonové cestě nepočítaně kroků ať již k prameni nebo jen tak, bez cíle. Sedávám dlouhé hodiny na terase a přesto mám dojem, že se něco důležitého odvíjí. Třídím. Rozkročena nad stavem věcí. Nechávám dopadat na misku vah plody zjištění a s překvapením objevuji, že to, co se zde uzavřelo a bylo završeno, nemá počátek v této zemi. A naopak  - semena vyklíčená na vyprahlém Balkánu jsou mi dražší než společenské manýry okrášlené naučenými pohyby a výrazy. Cvak, cvak, okénko po okénku se posouvá v celuloidovém filmu. Trhané pohyby, nepřirozené úsměvy. Groteskám jsem nikdy neholdovala, přesto jsem občas i já aktérem.

Začínám překládat básně Vitomira Nikoliče. Jsou plné myšlenek a náznaků.

Šťavnatá strava ve stávajícím horkem rozpukaném období. Zde na Balkáně. Bez vody a přesto životodárná.



1. xxx

(Vitomir Nikolič)

Kde jsme se vlastně setkali

V životu kterém a v jaké době?

Ach, Smrti krásná, možno-li

poznat , kde jsme se my dva viděli?

Odkud se jenom známe

A kde důvěrnost ta se bere?

Dozvím se jednou, možno-li

Kde jsme se spolu viděli?

2. Ráno

(Vitomir Nikolič)

Dobré ráno probuzené

modré nebe, obloho

Děkuji za lásku ženě

v lůžku z trávy prosvícené

3.Stařec

(Vitomir Nikolič)

Unaven a trochu smuten

vším, co zbylo a již není

kráčí tiše, krok za krokem

ulicí propast lemující

Máloco vidí a máloco vnímá

krom strašné ozvěny své hole

jak jeho krok přehlušuje

jak sám s němým tichem splývá

Když usedne na lavici,

by ošálil hluk té hole

lidé možná pomyslí si – třeba chvíli odpočívá

lidé možná pomyslí si – stařec snívá

4. Prkna

(Vitomir Nikolič)

Na každé dojde

I na to startovní

I hnijící

I na chybějící

I přibité

I nepřibité

I na to neotesané

Jsou to prkna představení Života

Prkno k prknu

- rakev

5. Nabízím svoji ruku

(Vitomir Nikolič)

Život

Jak živá kapka v dlani

malý neklid

nádherný ve svém

věčném nepokoji

Nabízím svoji ruku

Prosím vás

přijměte moji ruku

s roztřesenou dlaní

štěstím

jež je v kapce

stále ještě zde

s námi



             Je překvapující i pro mne, že žiji s radostí po mnoho dní v dolní malé místnůstce naší kuči s výhledem na pohoří. Z okénka, ve kterém se odráží sušící se prádlo, oranžový větrník dovezený z Plaské pouti a nepřekonatelné kvetoucí oleandry. Proč mi samota zde tak vyhovuje sama nechápu, možná je to tím, že vůbec nejsem sama, mohu kdykoliv posedět se sousedy. Ale především jsem odstřižena od aktérů satir, které mi často ztrpčují život v mé rodné vlasti. Jejich agresívní kontakty dosud nechápu a jejich kritiky této země už vůbec ne.Možná jsem neměla dostatek argumentů při konverzaci s nimi nebo mne neměli dost rádi, aby mi naslouchali a tak jsem je nepřesvědčila nebo aspoň nedovedla k jiné názorové cestě . O čem? O tom, že zdejší život není jen o koupání v moři, pojídání, ryb, specialit a pití dobrého vína. Nelze si nevšimnout nedostatku, současné nižší úrovně lidí, těžkého života zvířat (psů, koček), nedostatku vody po celé letní období.

Místo hledání odpovědí na to,proč tomu tak je, všímají si čeští turisté nepořádku kolem kontejnerů s odpady, vyvržené džubre kolem cest, v roklích. Kritika je totiž tou nejsnazší cestou.

                                                                                          

11. xxx   (str. 47)                                                                                          

Lehko se umíralo mým předkům

Když je čekal dobrý Bůh

A oni odešli

jako když se vracejí z nějaké práce

unaveni a klidní

A kam já jen půjdu

Až bude po všem

Ani zde ani tam

Není nikoho

A žít se musí

A umřít se musí


Psí smečka

                  Často jsem litovala zdejší psy, a i když jsem nezašla tak daleko, abych je chtěla zachraňovat, aspoň jsem jim občas poskytla krmení. Zdejší nekontrolované rozmnožování zvířat se jeví z jednoho úhlu jako necitelný přístup lidí, štěňátka jsou všechna milá. Dospělí psi zase vědí, jak „na to“. Trpělivě čekají celé hodiny, až odpadne kousek jídla, k člověku se chovají velmi pokorně a podřízeně. Nic jiného jim nezbývá, když mají ve zdejších podmínkách přežít. Mnozí turisté si ale myslí, že tito psi jsou tak submisivní proto, že je někdo bije. Já jsem to nikdy neviděla. Stačí na ně zakřičet a běží pryč, aby se zanedlouho vrátili. Dnešní ráno bylo trochu hororové. V šest hodin je ještě klid a veškeré zvuky se rozléhají a násobí. Hlasitý štěkot, kňučení a vytí mne vytrhlo ze spánku. Psí skučení přicházelo z cesty ve vesnici. Vycházel z toho jakýsi pocit boje o život. Po chvíli jsem spatřila smečku psů různé velikosti a pohlaví. Běželi po cestě, vřískali a kňučeli a občas se zastavili, aby obšŤastnili dvě feny v jejich skupině. Rozhodně bych v tu chvíli nechtěla být na cestě, po které chodím pro vodu. Smečka se zastavila nedaleko mého okna aby samci zopakovali akt a poté se spustil divoký řev. Jeden ze psů vláčel v zubech svého soka po betonové cestě. Slabší pes , jemuž se sok zakousl do krku žalostně vyl a to způsobovalo,že černobílý zabiják zakousnutý do masa vláčel oběť po hřbetu po betonu ještě s větší zuřivostí. Nejenom že jsem tomu nechtěla přihlížet ale hlavně jsem zraněného psa nechtěla mít na zahradě a proto jsem hlasitým tleskáním a křikem chtěla psy zahnat. Vůbec na mne nereagovali. Šel z nich strach. Až když jsem za nimi hodila smeták, rozprchli se a po chvíli bylo slyšet stejné vytí přes cestu u jiné kuči.

Informace o tom, že po zimě se ve vesnici objevuje jen několik jedinců, protože je „někdo“ ze sousedů odstřelí nyní v sobě hodnotím jinak. Tady jsem na Balkáně, po stropě se pohybuje vzácná skákavka,za kterou v ČR jezdí lidé do hor, ve vodoměrné šachtě máme podivné průsvitné ještěry, lišajové večer poletují mezi květy, sousedé se nám smějí, že se u nás nesmí pálit rakije a ochranu před zvířaty převzal do svých rukou člověk lovec. Není v tom necitelnost, neláska ke zvířatům, je to forma přizpůsobení.


13. Možná

(Vitomir Nikolič,str.8)

Možná že ta kráska

Kterou vidím právě

jiným životem

prošla kolem náhle

A nyní zastihla mne

Jen tak mimochodem

V tomto životě

či Kdoví v jakém sledu

Možná právě takový

A právě stejný, sám

Stál jsem dávno

Před obrazem stejným

Bez potuchy

Zda ona

Jednoho dne, živá

Pozve mne

Mimo svůj rám


14. Nevěřím této noci

(Vitomir Nikolič, str.16)

Nevěřím této noci

Zradí mne

Jak sklopím oči

Jak mrknu

Přikrade se

Zabije mne

Nebo zadáví smyčkou mraku.

Nevěřím této noci

Černé

Hluboké

Bez kroku.


oleandr

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?